Skupina scénického šermu Jízda svobodných rytířů

Přeskočit na navigaci


Výprava do Halter Valley, říjen 2006

V jedné vesnici u Plzně právě koval podkovář. Sundal podkovu, provedl korekci kopyta, změřil jeho rozměr a na kovadlině podkovu upravil. "To vám musím říct, když jste taky od těch koní," začala vyprávět majitelka kovaného valacha. "Asi před dvěma týdny tady jela obrovská koňácká parta. Všichni v takovejch těch westernovejch pláštích. Ale řeknu vám, těch bylo. Alespoň patnáct."
Podkovář postupně vyndal z úst všech šest podkováckých hřebů, pozorně je přibil na své místo a utáhl podkovu kleštěmi. Pak se teprve usmál pod vousy. "Tolik ne. Bylo nás jenom třináct."
Jo, byl to další legendární vandr, na který se doteď ve vesnicích kolem Plzně vzpomíná. Třináct koní, třináct jezdců. Sedla obložená brašnami, protože všechno, co jsme na dva dny potřebovali, jsme brali s sebou na koně. Asi sedmdesát kilometrů dlouhá cesta, západním směrem z pobrdských Lochovic až do Dnešic u Plzně, kde Milan "Paťák" Pata vystavěl westernové městečko Halter Valley. Přes pole, louky, lesy i vesnice, potoky i po silnicích.
V pátek ráno se scházíme. Když koně kompletně zaplní dvůr lochovického statku a někteří si začnou vyříkávat svá postavení ve stádě, v nejednom jezdci zatrne. Ale nejeden si také v duchu říká: "Seš teď člen texaské jízdní hlídky. Anglicky Texas Ranger. Když to nezvládneš, tak příště zůstaneš sedět leda tak v ohradě texaské jízdní hlídky. Anglicky... no, to máš vlastně jedno. Co bys tam dělal? Dřepěl celý rok na zadku, nudil se a mlel pantem? Chceš přece jezdit, ne? Tak se ukaž."
A tak jsme vyrazili. Dvanáct jezdců i jezdkyň jako jeden muž (a jedna žena). Třináctý Flíček to měl složitější. Jednak ze sedla fotil, jednak měl mimořádně živou kobylku, takže si tu a tam razil vlastní cestu nezávisle na ostatních. I tak jsme ale šlapali slušnou rychlostí a drželi tvar. Víc než ideálně nám přálo počasí, protože vzduch voněl nádherným slunečným podzimem a dojem z krajiny umocňovala daleká dohlednost. Také koně byli ve výborné kondici, což nám dovolovalo dlouze, volně, nebržděně cválat, přičemž jsme nemuseli zvířata ani pobízet. Šla sama a vítr nám foukal do tváří. V hospodách si nás pamatovali ještě z loňska. Hodný pan hostinský z restaurace pod zámkem Kozel napojil nás i koně. Milé bylo i setkání se starým chlapíkem, který nám jednak poradil další cestu, jednak nahlas zauvažoval: "Že bych si dojel pro koně a vyrazil s vámi?" Nakonec to neudělal, ale pro příští rok jsme se domluvili, že pojedeme přímo přes jeho statek a dojedeme spolu.
V sobotu večer jsme pak dorazili do cíle a když jsme obsloužili koně, následovala noc strávená z větší části v místním saloonu. I tady se dělo leccos, nad čím by se papír červenal, ale přesto mohl Ráfa v neděli dopoledne při odjezdu konstatovat: "Stárneme. Už to není co dřív. Teď jsem prošel celý Halter Valley - a ono není nikde nablito."


Zpět na seznam zpráv z roku 2006 »