Skupina scénického šermu Jízda svobodných rytířů

Přeskočit na navigaci


Jízda v období gotiky

Jízda - gotika [nové okno] Jízda - gotika [nové okno] Jízda - gotika [nové okno] Jízda - gotika [nové okno] Jízda - gotika [nové okno]

Těžká jízda představovala elitu feudálního vojska a od 11. století bezpečně ovládala bitevní pole. Za její ohnivý křest, ba přímo za jeden ze symbolů úsvitu středověku můžeme pokládat bitvu u Hastingsu roku 1066. Obrněná jízda normanského vévody Viléma zde rozdrtila pěší družinu anglosaského krále Harolda, čímž dobyla a opanovala Anglii.

Středověk tak získal jednu ze svých prvních hrdinských zkazek, vytvářejících obraz rytíře jako hrdého a neohroženého bojovníka (vévoda Vilém si údajně uprostřed boje sundal z hlavy přílbu, aby se ukázal svým lidem a zabránil matoucímu pokřiku, že padl), a poznal nejmocnější zbraň, kterou vojenská taktika té doby umožňovala a která pak kralovala evropským bojištím po více než dvě století. Sílu rytířské jízdy bolestně pocítila také vojska muslimských států během křížových výprav do Palestiny, kde evropským rytířům padl za oběť i Jeruzalém (i když o to se víc zasloužily lodě, které dovezly dřevo na stavbu obléhacích strojů a věží).

Taktika těžkooděnců se během středověku prakticky neměnila. Železná masa jezdců sešikovaných do několika řad se řítila v trysku na protivníka s napřaženými kopími. Ta sloužila v první fázi útoku k rozražení nepřátelského šiku a když se rytíři rozlámala v rukou, používal dál meč, palcát, kyj nebo sekeru, jimiž srážel nepřátelské bojovníky kolem sebe.

Žádné velké bojové umění se tu nepěstovalo. Dostat toho druhého na zem a znemožnit mu další pohyb, to bylo všechno, o co šlo. Vyžadovalo to ale dobré ovládnutí koně a rychlou prostorovou orientaci. V okamžiku, kdy jeden soupeř padl, musel si rytíř vyhlédnout dalšího protivníka a naopak se sám nenechat zaskočit.

Rytířské oddíly se šikovaly kolem korouhve vedoucího jezdce a navzájem se poznávaly podle erbovních barev a znamení zachycených na štítech, varkočích a čabrakách (o těch bude ještě řeč). Erbovní znamení se někdy samostatně odlévalo a připevňovalo na vrchol rytířské přílbice jako tzv. koruna, ale to byla poměrně nepraktická záležitost, která zvyšovala hmotnost přílby a navíc přenášela její těžiště nepříjemně vysoko, takže ji bylo možné daleko snáz srazit z hlavy. Tomu rytíři začali těžit stále dokonalejšími železnými límci, k nimž se svrchní část přílby přišroubovávala. Tím se ale dostáváme k proměnám brnění v toku času, o němž budeme mluvit až za chvilku.

Bitevní taktika se dobře cvičila v rytířských turnajích, které se staly oblíbenou kratochvílí 13. a 14. století. Turnaje mívaly obvykle dvě disciplíny. Při tzv. tjostu proti sobě útočili dva rytíři s kopím v plné zbroji, druhá, tzv. melée, představovala vlastně bitvu v malém – proti sobě se vrhaly dvě početně stejné skupiny rytířů. Pořádání turnaje znamenalo vznosnou a nákladnou společenskou událost a tomu odpovídalo i vybavení bojovníků. K bitvám i turnajům se váže také jedna pozoruhodnost z českých dějin: český král Jan Lucemburský, nazývaný pro svůj častý pobyt mimo království král Cizinec, se rád účastnil jednoho i druhého. Zatímco v bitvách až do svého posledního dobrodružství u Kresčaku neutrpěl vážnější zranění, v turnajích přišel dvakrát málem o život, když se ocitl pod kopyty tísnících se koní.

Jak už tu padlo, válečná taktika se v průběhu staletí prakticky neměnila, zatímco rytířská zbroj postupně získávala rozličnou podobu.

Podstatu její nejstarší formy tvořilo pevné sukno nebo kůže, které svrchu pokrývaly přišité či přinýtované železné destičky nebo šupiny. S křížovými výpravami do Palestiny a s rozvojem zejména španělského pasířství nahradila tento oděv, tzv. kroužková brň či košile. Šlo o typický válečný oděv 12. století: dlouhá ochranná suknice z navzájem propletených železných kroužků, která sahala od ramen až ke kolenům a byla zezadu i zepředu od kolen k pasu rozstřižena, aby se jezdci sedělo dobře a pohodlně v sedle. Pod košile rytíři nosili prošívané a vycpávané vesty či kazajky (tzv. prošívanice), aby ulevili ramenům a těžké kroužky je tolik netlačily.

Dokonalejší kroužkové odění se projevilo na zmenšení objemu štítu, který s sebou rytíř vozil – koncem 12. století jej tento štít chránil většinou jen od ramene ke stehnům. Přes kroužkovou košili začali rytíři s postupem doby nosit pestrobarevný prostřižený přehoz až ke kolenům, ušitý z lehké látky (již zmíněný varkoč). Sloužil k vyobrazení erbu a erbovních barev rytíře a tedy jako poznávací znamení. Podobný přehoz (čabraka) zdobil i koně.

Kroužky sice dokázaly ochránit svého nositele před ostřím soupeřovy zbraně, ale nikoli před drtivými údery palcátem či sekerou. Proto je s postupem doby začala nahrazovat plátová zbroj, důmyslné brnění složené z vyklepaných plechových dílů (plátů), pospojovaných dohromady řemením a nýty kolem kloubů. Od té chvíle bylo možné rytíře „zakout“ opravdu doslova od hlavy k patě. Železný plát snáz rozložil sílu úderu, ale na druhou stranu se dal jednodušeji prorazit nabroušenou zbraní – proto se železné díly i kroužkové košile často kombinovaly dohromady.

Rytíři vládli bojištím po celé 13. století, ale nový letopočet už na ně začal výhružně kývat prstem. Začátkem 14. století došlo ve Flandrech k hromadné vzpouře pláteníků proti francouzskému králi Filipu IV. Sličnému. Podle tehdejšího rozšířeného zvyku vyslal král k jejich zkrocení železnou jízdu. Pláteníci se však (stejně jako později husité v Čechách) uchýlili na hráze vypuštěných rybníků a těžkou jízdu, která před nimi začala tonout v bahně, nemilosrdně masakrovali. „Středověk byl poprvé varován,“ napsal spisovatel Jan Šmíd o bitvě u Courtrai, kde k tomuto masakru došlo.

Jinou úspěšnou taktiku vynašla proti železným pánům švýcarská pěchota v bitvě u Morgartenu. Její bojovníci obrátili proti tryskem se ženoucím koním ostří svých dlouhých halaparten. Zvířata se začala vlastní silou a rychlostí nabodávat na hroty a v nastalém zmatku a chaosu neměli rytíři šanci.

Konečně třetí, poslední a nejvážnější varování přišlo z té země, která poprvé dala železnému muži na koni pocítit slávu – z Velké Británie. Ta nyní vymyslela zbraň, jíž vymezila taktice železné jízdy její konec.

V létě roku 1346 se u francouzských břehů vylodil britský následník trůnu Eduard, zvaný Černý princ. Během odpoledne 26. srpna se jeho armáda střetla u vesničky Crécy, česky nazývané Kresčak, s francouzským vojskem.

Angličanů bylo podstatně méně. Na straně Francouzů stály i italské oddíly a český král Jan Lucemburský spolu se svým synem, čerstvým římským císařem Karlem IV. Byl to právě Jan, kdo radil neútočit na Angličany a nechat je, aby se rozvinuli do formace v poli, kde je pak zničí francouzská přesila. Ale mohutné francouzské voje se nedaly zadržet. Zadní oddíly se tlačily na přední – a ty se tak dostaly na dostřel dlouhých, průbojných anglických luků, jejichž ničivost do té doby nepoznaly. Svištění šípů vyvolalo ve francouzské armádě nekonečnou pohromu. Tenké šípy si snadno hledaly cestu skrz zbroje a likvidovaly jezdce i koně, luky navíc umožňovaly daleko rychlejší palbu než těžkopádné kuše. Bitva byla ztracena během několika okamžiků. Francouzský král opustil ve zmatku bojiště, český panovník, již zcela nevidomý, se vydal do ztracené bitvy, aby zde využil svou příležitost k hrdinské smrti (ještě předtím však přikázal vyvést z boje svého zraněného syna).

"Odešla koruna evropského rytířstva," pravil prý princ Eduard nad Janovou mrtvolou. Netušil, že k odchodu se spolu s Janem v té době už musí chystat evropský rytíř jako takový. I když všechny dosavadní porážky vnímali tehdejší vojenští stratégové jen jako nahodilé a nešťastné prohry, role těžké jízdy už byla obehrána a blížila se derniéra. Stoletá válka ve Francii a husitské hnutí v Čechách znamenaly poslední smutný epitaf železného pána.