Skupina scénického šermu Jízda svobodných rytířů

Přeskočit na navigaci


Jízda v období baroka

Jízda - baroko [nové okno] Jízda - baroko [nové okno] Jízda - baroko [nové okno] Jízda - baroko [nové okno] Jízda - baroko [nové okno]

Na počátku 17. století se vytvořily dva druhy jízdy – arkebusiéři a kyrysníci. Kyrysníci byli od hlavy ke kolenům v brnění, které muselo odolat nejen výstřelům z pistole, ale i z mnohem silnějších mušket.

Nosili vysoké kožené boty s ostruhami, na boku meč, později palaš. Dělili se na dvě podskupiny – v první měl každý dvě pistole zavěšené v holstrech vepředu po obou stranách sedla. Druhá skupina měla navíc těžký dřevec, který od začátku 17. století začal ustupovat. Lehká jízda, nazývaná také karabiniéři a bandoliéři, měla z brnění jen přilbu, přední a zadní plech, ze zbraní karabinu, jednu nebo dvě pistole v holstrech na sedlu a na boku kord. Arkebusy a karabiny byly zavěšeny na banderolách. Obě jízdy na koních využívaly především palných zbraní.

Dragouni byli částí jiného typu vojska. Využívali koně pouze k přesunu na místo bojů. Základní jednotkou jízdy byl regiment - pluk, který měl v první polovině 17. století 500-1000 jezdců. Tohoto počtu však dosahoval jen zřídka. Regiment o 600 jezdcích už byl považován za důležitý. Počet v menších plucích byl mezi 200 až 300 jezdci. Sám pluk se skládal z rot. V čele byl Obrist, případně Obrist-Inhaber, vlastník pluku. Majorský stav představoval výkonný orgán velitele pluku. Skládal se z Obristleutnanta, Obristwachtmeistra, Quartiermeistra, Schultheise, duchovního, Regimentsekretära, Wagenmeistra, Proviantmeistra, Heerpaukera (jen u lehké a těžké jízdy), Profose a kata s pomocníky.

Rota měla sbor důstojníků zapsaných na první stránce v registru členů - Rittmeister, poručík, Wachtmeister, kornet (u dragounů Fehnrich), Quartiermeister, Musterschreiber, Feldscherer, jeden či dva trumpetisté (u dragounů tamboři), dva nebo tři kaprálové, kovář (Schmied), kovotepec (na kování a přípravu části brnění). V rotě bylo 80 až 90 obyčejných jezdců. Každá rota měla svoji standartu nebo malou vlajku připevněnou na dřevec, kterou nosil kornet.

Eskadrona byla taktickou jednotkou jízdy, tvořilo ji několik rot. Na začátku 17. st. se název pluk a eskadrona někdy zaměňoval, nicméně pluk byl rozdělen do několika eskadron.

Počty pluků císařské armády za třicetileté války:

Lehká jízda 20 pluků v r. 1634.

Těžká jízda 61 pluků v r. 1642.

Dragouni 19 pluků v r. 1636 (na začátku roku 1623 byl jen jeden).

Během třicetileté války vznikla v císařské armádě další doplňková jízda tvořená z žoldnéřů z východu, která měla úplně odlišnou organizaci než původní jízda. V roce 1637 čítala nejméně 19 chorvatských pluků (v roce 1625 jen jeden). Dragouny představovali různí vojáci, zároveň jezdci a pěchota. Ve skutečnosti byli pěchotou přemísťovanou koňmo. Na začátku je tvořili z poloviny mušketýři ozbrojení mušketami s doutnákem a z druhé poloviny vojáci s kopím, které se dalo převážet na koních. Základním úkolem dragounů bylo bít se na zemi, ale mušketýr musel umět střílet i na koni. Vojenští teoretici, kteří se zabývají otázkou výcviku a rolí skupin v soubojích, se shodují, že od začátku 17. století byli dragouni velmi užiteční vojáci. Díky koním udržovali krok s jízdou, kterou mohli během nepřátelského útoku krýt střelbou z mušket - především křídla. Jestliže byli umístěni doprostřed jízdy, mohli být v případě nebezpečí účinnou defenzivní formací pěchoty - v první řadě dlouhá vztyčená kopí dostatečně krytá mušketami nebo zadní formací. Dragouni také napadali malé vzdálenější pevnosti a vyhazovali do vzduchu vchody a brány nepřátelských pevností, nebo v noci přepadali nepřátelské tábory. Hlavní zbraní dragounů byla mušketa hodně podobná té, co měla normální pěchota – měla navíc jen bandoliéru, aby se mohla pověsit na koně. Později byla trochu odlehčená. Nikdy neužívali pistole. Dragouni nepotřebovali tak dobré koně jako jízda, takže dostávali levnější zvířata, která mohli v případě potřeby někde nechat. Když dragoun slezl z koně, aby se zapojil do bitvy, hodil otěže na kohoutek sousedního koně. Celou řadu pak hlídalo jen několik vojáků. Po prohrané bitvě by dragouni jen těžko hledali svého koně, který byl uprostřed ostatních, což vysvětluje, proč jejich koně často zůstávali na bojišti.

Když měli za úkol zničit venkovskou pevnost, byli vybaveni motykou a lopatou. Počet pluků dragounů se za třicetileté války stále zvyšoval, především po reformě švédského krále Gustav-Adolfa, který dal dragounům charakter jízdy. Potom, co to přejaly i ostatní evropské armády, začali dragouni pomalu vytlačovat lehkou jízdu a na konci třicetileté války už byla jen těžká jízda a dragouni.

Všechny typy jízdy procházely náročným výcvikem. Napřed to bylo základní ovládání koně, chody, skákání přírodních překážek. V druhé fázi držení zbroje – kordy, pistole, arkebusy, popřípadě muškety. Nebylo to jednoduché, protože když např. držel zbraň, nemohl druhou rukou uchopit pochvu, jak by to udělal pěšák, protože musel svírat otěže. Proto také vytahoval kord přes levou ruku, aby se nezranil. Jezdec bral levou pistoli pravou rukou a naopak, protože měla často dlouhou hlaveň. Uchopil ji tak, že hřbet ruky šel od těla, proto se na začátku 17. st. začaly dávat do pouzdra se spouští otočenou dopředu.

Výcvik práce se zbraněmi se odehrával v období příměří na speciálně připravených polích se značkami, kde jezdci museli měnit zbraně, střílet na terč, uklízet zbraně do pouzder, jet na panáka… Byly tři typy terčů – jeden nad hlavou jezdce, druhý na kůlu v úrovni hrudníku koně, třetí na zemi. Pro výcvik se užívalo různých válečných cvičení: kopím sundat zavěšený kroužek; původem z arabských zemí z oblasti Caucase – v trysku hodit kopí a trefit štít na panákovi umístěném na otočném podstavci. Při zásahu se začne panák točit a pokud jezdec neprojede dobře, dostane pytlem písku, zavěšeném na opačném konci panáka, do zad.

Po výcviku ježdění a ovládání zbraní se jezdec musí naučit řadit do roty a přizpůsobit se taktice. Na začátku byla běžným způsobem boje karakola. To mohlo probíhat dvojím způsobem. Jezdci z první řady se oddělili a přiblížili k nepříteli na 30 až 50 kroků, vystřelili, otočili se bokem a za sebou se vraceli do poslední řady. To samé dělali další řady. Takto si mohli vojáci připravit zbraně a počkat, až na ně přijde řada. Při druhém způsobu se najednou přiblížili, rozpustili formaci a vystřelili, pak se obloukem vrátili zpět a přitom si nabíjeli zbraně.

Kůň byl hlavním pomocníkem a dopravním prostředkem. Umožnil široké manévry, rychlý pohyb a účinnou podporu v útoku. Pokud boj špatně probíhal, jezdci se mohli rychle přemístit jinam. Kůň musel být dobře vybaven a uvyknut na bitevní vřavu. Musel být dostatečně vycvičen, aby jezdec mohl soustředit celou pozornost na boj. Musel být schopen se zastavit, couvat, jít vpřed, do stran, udělat obrat, vlnovku – nezbytné operace ve formaci. Měl být schopen se pohybovat v nebezpečném terénu (příkopy, ohrady, bariéry, živé ploty, oheň).

Na konci 16. a začátku 17. st. bylo zvykem zvedat koně na zadní, aby on sám napadl nepřátelského koně a vojáka. Když začala jízda používat střelné zbraně, museli se koně přivyknout na střelbu – hlavně svého jezdce, protože hlaveň nebyla daleko od jeho hlavy. Každý typ jízdy si vybral vhodného koně. Koně těžké jízdy museli být mohutní, vysocí, lehce ovladatelní a vybaveni dobrým a pohodlným sedlem.

O koně bylo dobře postaráno. Na venkově se pro ně stavěly přístřešky. V literatuře 17. st. věnované koním ve stádě, se zmiňuje série tréninku, druhy léčby zranění – od odřenin od sedla po uhranutí. Přes všechny výhody však jezdectvo ztratilo v 17. století výsadní postavení v armádě Střední Evropy.